Věty.cz

Valentin Louis Georges Eugène Marcel Proust ([maʁsɛl pʁust], 10. července 1871, Auteuil – 18. listopadu 1922, Paříž) byl francouzský romanopisec, kritik a esejista. Nejvíce je známý svým monumentálním cyklem Hledání ztraceného času, který vyšel v sedmi dílech v letech 1913 až 1927. Marcel Proust se narodil v roce 1871 v Auteuil v 16. pařížském obvodu v domě svého prastrýce dva měsíce poté, co frankfurtská smlouva formálně ukončila francouzsko-pruskou válku. Jeho narození bylo poznamenáno násilnostmi, které provázely potlačení Pařížské komuny a jeho dětství koresponduje s konsolidací Třetí republiky. Hodně motivů z Hledání ztraceného času se týká rozsáhlé společenské změny, zejména úpadku aristokracie a vzestupu střední třídy, ke kterým došlo ve Francii během Třetí republiky a fin de siècle. Otec Achille Adrien Proust byl prominentní patolog a epidemiolog, zodpovědný za opatření proti šíření cholery, autor mnoha článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Matka Jeanne Clémence Weil pocházela z bohaté a kultivované židovské rodiny z Alsaska.[1] Byla gramotná a sečtělá, její dopisy ukazují dobře vyvinutý smysl pro humor a díky své znalosti angličtiny mohla pomáhat synovi s překládáním próz Johna Ruskina.[2] V devíti letech postihla Prousta první vážná ataka astmatu a od té doby byl považován za nemocné dítě. Proust trávíval dlouhé prázdniny v Illiers. Tato vesnice, spolu se vzpomínkami na dům prastrýce v Auteuil, se stala modelem pro smyšlené město Combray, kde se odehrávají některé důležité scény z Hledání ztraceného času. (U příležitosti stého výročí Proustova narození bylo Illiers přejmenováno na Illiers-Combray.) V roce 1882, ve věku jedenácti let, se Proust stal žákem prestižního Lycée Condorcet. Vinou své nemoci ve škole často chyběl; přesto vynikal v literatuře a v posledním ročníku obdržel ocenění. Díky svým spolužákům získal přístup do salonů vyšší buržoazie, které mu poskytly bohatý materiál pro Hledání ztraceného času.[3] Přes své chabé zdraví Proust rok (1889–1890) sloužil ve francouzské armádě u 76. pěšího pluku v Orléans. Zážitek mu poskytl základ pro dlouhou epizodu ve Světě Guermantových. V této době také navštěvoval salony Madame Straus (vdovy Georgese Bizeta a matky Proustova přítele z dětství Jacquese Bizeta), a Madame de Arman Caillavet (matku jeho přítele Gastona Armana de Caillavet, do jehož snoubenky Jeanne Pouquetové byl zamilován). Přes paní Arman de Caillavet se seznámil s Anatolem France, jejím milencem. Aby vyhověl svému otci, který trval na tom, že syn se má věnovat kariéře, Proust v létě roku 1896 získal místo v Mazarinově knihovně. Většinu doby ale strávil na nemocenské neschopence a správa knihovny měla za to, že nakonec na svou pozici rezignoval. Proust byl skrytý homosexuál[4] a jeden z prvních evropských romanopisců, který ve svých dílech vztahy mezi osobami stejného pohlaví otevřeně zobrazil. Jeho život a rodinné prostředí se značně změnily v období mezi rokem 1900 a 1905. V únoru 1903 se Proustův bratr Robert oženil a opustil rodinný dům. Jeho otec zemřel v listopadu téhož roku. Matka, k níž měl Proust silnou citovou vazbu, zemřela v roce 1905 a zanechala mu značné dědictví, které mu po zbytek života vystačilo jako hlavní zdroj financí. Proustovo zdraví se dále zhoršovalo. Poslední tři roky svého života strávil většinou ve své ložnici obložené korkem; během dne spal a v noci pracoval na dokončení svého románu.[5] Zemřel v důsledku zápalu plic v roce 1922 a byl pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.